HONZA A LÁHEV...ANEB JAK SE Z ČESKÉHO HONZY ČAPKA STAL SVĚTOZNÁMÝ DESIGNÉR
12.2.2010
Polystyrénové vejce – obal byl startovacím můstkem nyní dobře našlápnuté designérské kariéry.
MGA. JAN ČAPEK se narodil 7. srpna 1976 v Turnově. V letech 1990-1994 studoval na SUPŠ Turnov, obor broušení a rytí kamenů; 1997-1999 IVK UJEP Ústí nad Labem, Ateliér Keramika a porcelán; 1999-2005 VŠUP Praha, Ateliér Kov a šperk a Design výrobků; 2003-2004, Sheffield Hallam University, product design. Ocenění: 2000 1. místo v Soutěži studentského designu (Veletrh SIPO ve spolupráci s Designcentrem ČR); 2003 Finalista mezinárodní soutěže Gas de France/ Jeunes Flammes- Paříž; 2004 1. místo v Česko-slovenském kole Electrolux Design Lab- Praha, 2. místo ve světovém finále Electrolux Design Lab- New York 2006 Selected Excellent Design Award; Cena ve finále světové soutěže Charmant International Design Competition- Japonsko; 2007 dvě finálové nominace Czech Grand Design (Designér roku: 2. místo, Objev roku: 2. místo). Práce: 1995-97 práce v brusírně drahých kamenů Stastny Lapidary, New York (klienti: Tiffany&Co, Harry Winston); od roku 2002 externí designér a ilustrátor pro Erpet Design, Smile Company, Pregnant Pictures, Publicis, Ark Thompson, Rony Plesl, SAHM, Clio; 2005 založení studia JAN ČAPEK DESIGN 2006 Designér v Electrolux Design Centre Europe, Itálie 2007 Czech Grand Design Exhibition, UPM Prague
Intercity Berlin-Prague, DesignMai Berlin, Ring Ring Ring, Vitra showroom, Prague , 2008 Salone Satellite Milan Furniture Fair, Italy “Czairs” exhibition, M.E.D. Budapest
Kdo vás zná jako designéra většinou si vaši tvorbu spojuje s designem plastové láhve pro Mattoni, která dobila svět. Vy ale nejste původem designér, studoval jste na šperkařské škole broušení a rytí drahých kamenů, je to tak ?
Pocházím z Turnova, kde je šperkařská škola, kde jsem studoval broušení a rytí drahých kamenů. Na tuhle školu jsem šel jednak proto, že jsem měl talent na kreslení, jednak že byla dvě stě metrů od domu, kde jsem vyrůstal. Po maturitě přijel do školy pan Šťastný, bohatý Čechoameričan, který měl v New Yorku na Manhattanu brusírnu drahých kamenů a hledal někoho, kdo by mu pomohl. Pan Šťastný – to je pojem, dělá pro Tiffanyho, Harryho Winstona a další špičkové klenotnické firmy, a tak jsem neváhal. Přijel jsem tam z Čech na zaučenou, zůstal rok a půl a brousil tam drahé kameny. Byla to zkušenost k nezaplacení.
Byla to tedy zkušenost k nezaplacení. A kameny, které vám prošly rukama jsou pro normálního člověka taky k nezaplacení nebo se mýlím ?
Občas, když mi pan Šťastný kameny předával, se mi ruce třásly trémou. Není zrovna obvyklé hladit safíry v hodnotě Xset tisíc dolarů. Kameny byly padesátikarátové kousky
Dostanete na úpravu obrovský kámen, safír, smaragd nebo rubín, které mají nějaký škrábanec, s tím, že nesmí ztratit víc než třetinu karátu. Upravuje se to jenom leštěním, a to tak dlouho, dokud se chyba neodleští. Skoro po každé fasetě se to musí převažovat a sledovat úbytek hmotnosti. Byla to maličká dílna, pracovali jsme tam jenom tři, pan Šťastný říkal, že má výhodu v tom, že se tomu věnuje už dlouho. Je tam spousta Číňanů, Brazilců, kteří by to dokázali levněji, ale prostě Tiffany si neriskne dát to k nim, protože tenhle obchod je založen na absolutní důvěře. Někomu předáte kámen za statisíce dolarů, aby s ním něco udělal. To bez důvěry nejde.
A co když se s kamenem něco stane ?
Zvládl jsem to bez průšvihu. Pracoval jsem většinou s velkými kameny, které jsou čisté a pravděpodobnost, že prasknou, je menší než u malých kamenů, protože ty mívají často prasklinky. Mám rád smaragdy, jsou krásné, ale měkké, snadno se obrousí a málokdy jsou čisté. Hodně se mi líbí alexandrit, protože má jinou barvu na přirozeném a jinou na umělém světle. Kameny se obecně brousí na diamantových kotoučích a je to v pohodě, když se brousí cokoliv měkčího než právě diamant, protože diamant je ještě tvrdší než diamantový kotouč, a tím vznikají komplikace, musí se volit jiný postup. Ale podle mě je kolem diamantů větší povyk, než by si zasloužily, vlastně jde o „běžný“kámen, protože ve světě jich je spousta. Jejich cena je už desetiletí uměle držena na jedné úrovni. Diamanty mě zase tolik neberou, třeba rubín stejné velikosti a kvality je cennější, protože rubínů je méně než diamantů, jenže diamanty mají vytvořenou takovou auru, jakou nemají žádné jiné kameny. Je to paradox.
Ve studiu Šperky jste pokračoval i na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Vratislava J. Nováka. A proč ta náhlá změna na obor design - designér ?
Bylo to zajímavé, hodně konceptuální, což je ale zároveň určitý problém tohoto ateliéru. Šperk byl spíše volným uměním: zjednodušeně řečeno, nestačilo udělat prstýnek, který by byl jen prstýnkem, to bylo málo ... Po dvou letech mi bylo jasné, že když v tom budu pokračovat další čtyři roky, tak jakmile vyjdu ze školy, nebudu mít na co navázat, a abych se uživil, budu muset začít dělat něco jiného. Bylo mi pětadvacet, když jsem si řekl: „Tak, a budu designér!“ Od toho okamžiku jsem se snažil na profesi cílevědomě připravovat. Bylo mi jasné, že v oboru musím být aktivní už během školy, že nejde na sto procent plnit studijní úkoly a pak, až člověka škola vyplivne do života, se dát do opravdové práce. Podle mě musíte od druhé poloviny školy na ni kašlat ve prospěch kontaktů, abyste mohl pokračovat rovnou dál. Bral jsem všechno. Začal jsem taštičkami pro firmu Nivea, v nichž se prodávala vánoční balení, nebo jsem navrhoval stojany pro různé firmy do krámů … Když jste na volné noze, tak nesmíte nic odmítat. Všechno se musí vzít a postupně o vás začíná vědět více lidí, jste známější, tvoříte si stálejší zákazníky. Ono to vlastně trvá roky, než si člověk vybuduje nějaké postavení. A pak je té práce najednou zase hodně.
Na druhou stranu právě na škole jste dostal šanci vymyslet obal na láhve Mattoni a po nějakém čase vás opět vyzvali ke spolupráci na nových plastových láhvích. To byla super výzva ! A potvrdilo se, že ne ledajaká…“vaši“ láhev jsme měli téměř všichni v rukou. Tvary a design, pod který jste se podepsal všichni důvěrně známe.
Snem každého designéra je tajně vniknout do soukromí mas, udělat něco, co člověk vidí skoro všude, a takřka každý to používá. Jako všechno to ale má i svou druhou stránku - pak na ně narazím někde v parku, jak se válejí zmačkané v trávě vedle odpadkového koše. Mám cuky je sebrat a do koše vyhodit. Znám tu věc do posledního detailu, každý její milimetr jsem musel nějak vyřešit, tvrdě jsem na tom pracoval a teď je to veřejné vlastnictví.
To abyste sbiral pomalu všechny lahve které uvidíte. Na svém kontu máte už Mattoni Sport, Mattoni a nyní i novou Magnesii. Jaký byl rozdíl v práci na jednotlivých projektech.
Vždy vycházím ze zadání. průmyslový design je průsečíkem představy klienta, technických omezení a designérova řešeni."Sportka" je maximálně dynamická s důrazem na ergonomii.
Hlavni láhev Mattoni byla pro KMV hodně důležitá, protože je to jejich hlavní produkt. Šlo o to vystihnout podstatu značky.
V Magnesii se spojují dvě polohy. Jedna je velice tradiční a druhá je aktivní, díky obsahu horčiku. Výsledný design je tedy rafinovanou kombinací obou poloh.
Toto jsem jen jedním heslem popsal různé přistupy. Ve skutečnosti práce na každé z lahví trvala celkově vzdy kolem jednoho roku. Tak 80 procent z práce není vůbec vidět. Hlavní práce je aby láhev měla přesné rozměry, aby se v balení přesně vešly na paletu. Aby se palety pak vešly do nákladního auta. Aby láhve měly tvar dostatečně pevný, aby udržely při skladovaní váhu několika palet na sobě. Aby množstvi PETU bylo minimálně stejné jako na predchozí láhvi, ale spíše menší. A tak dále. Je to velice technická záležitost.
Máte hodně zkušeností a srovnání. V čem vidíte hlavní rozdíl umělecký šperkař versus designér.
Na škole jsem se musel přetočit o tři sta šedesát stupňů, protože designér musí přemýšlet jinak než člověk, jenž se věnuje uměleckému řemeslu. Když se dělají šperky, tak se přemýšlí jenom nad věcí, kterou právě děláte. Nezajímá vás, jak dlouho na ní pracujete, jak špatně se vyrábí, takže kreativita a veškerý přístup jsou jiné, než když jste na designu a najednou dostanete funkcionalistickou sodovku, že méně je více, dekor zabíjí, forma sleduje funkci a tak dále. Vychází to z nutnosti industrializace, protože když vymyslíte tvar, jehož výroba bude na lince trvat o deset vteřin víc, tak to nepůjde, protože se výrobek prodraží. Designér musí být jakoby drsnější. Musí vypustit svoje ego a věci navrhovat de facto obyčejně.
Ve vašem portfoliu je pračka WASHMAN pro svobodné muže, elektrospotřebič budoucnosti, což už má hodně blízko ke koupelně. Zajímáte se o design obkladů a dlažeb ? Úplně nejblíže koupelně jsem se dostal svým konceptem umyvadla s názvem "Akce čisté ruce"
O obklady se zajímám, jak z pozice designéra tak i člověka co si zařizuje a předělává bydlení. Osobně mám rád obklady v jedné barvě či jemně monochromní struktury, Mozaiky a to jak keramické, tak i z dalších materiálů, jako je sklo nebo nerez.
Jak budete trávit svátky vánoční ? Váš louskáček na ořechy je opravdu milou vánoční pomůckou…
Na Vánoce budeme doma s rodinou nebo pojedeme za mými rodiči do Turnova. Louskáčka jsem navrhnul ještě na škole jako cenu do souteže o nejlepší reklamu. Pamatuji si že to byl jednodenní úkol.
Můj vztah k ořechům je během vánoc takový nejednoznačný. mám je rád, ale většinou je pro mě moc prace vydloupat je ze skořápky, tak volím nějakou snadnější kořist...třeba vánočku.
